Malovaný nábytek
Při naší práci se nám občas dostávají do rukou malované kousky. Zjistili jsme, že nás malovaný nábytek velmi přitahuje a začali jsme vyhledávat jakékoli informace o složení barev a způsobu malby. Zároveň jsme se učili také prozkoumáváním starých poničených maleb. První pokus byl oprava malby na víku truhly s motivem labutí. Od té doby jsme spíše než opravy dělali nové kousky podle starých vzorů, přičemž se snažíme maximálně zachovávat původní postupy.
Ukázka postupu jednoduché malby na misník
Truhla z Domažlicka. Labutě představují tradiční staňkovský motiv.
K malbě používáme klihovou temperu. Vyrábí se rozvařením kostního klihu ve vodní lázni smíchaného s vápnem. Do tohoto základu pak přimícháváme pigment (v našem případě staré malířské práškové barvy), dokud nedosáhneme potřebné hustoty výsledné směsi, tak aby se s barvou dobře pracovalo, netekla, šla dobře roztírat a dobře kryla. Barva se připravuje vždy čerstvá jen v potřebném množství, skladováním její kvalita klesá. Nejlépe je mít ji v zásobě jen na jeden den. Sice je možné i zaschlou barvu opět vodou rozmočit, ale už to není ono a rozdíl v odstínu je poznat. Také se může stát, že při dlouhém skladování začne klíh zapáchat, a pak by byl cítit celý výrobek. Ne vždy se v minulosti malovalo tímto způsobem, požívaly se i jiné druhy barev, třeba kaseinová tempera, olejové a v pozdějších dobách i syntetické barvy. Malujeme vždy na kousky nábytku vyrobené ručně, to znamená, že povrch je opracovaný ručním hoblíkem, popř. uhlazený cidlinou, nikdy ne na broušený. Nejvhodnější je malovat na celý hotový kus, pokud se namalují jednotlivé rozebrané části, barva se při sesazování může poškodit a je to škoda, pozdější domalby jsou poznat. Někdy se povrch dřeva před malbou natírá šepsem (plavená křída smíchaná s klihovou vodou), ale všechen nábytek to nemíval, nebo jen z části.
Po zaschnutí šepsového nátěru přichází na řadu samotná malba. Obvyklým způsobem zdobení nábytkou barvou jsou čtvercová nebo obdélníková pole ohraničená rámem jiné barvy. Barva polí bývá obvykle žlutá, červená, oranžová, barva rámů pak modrá, zelená, hnědá. Tvar orámování jednotlivých polí imituje způsob konstrukce nábytku (kazety v rámu). Do samotných polí se pak malují různé motivy, nejčastěji květinové, dále například ptáci, postavy, nebo různé geometrické obrazce. Různé zeměpisné oblasti mají své typické vzory. Někdy se kromě kazetových polí maluje i na rám, typický bývá síťovaný vzor světlou barvou na tmavý podklad.
Motivy do polí se malují až poté, kdy podkladová barva důkladně zaschne, což při pěkném počasí trvá jen pár minut, jinak by se barvy rozmazávaly. Jak již je řečeno výše, nejčastější motiv přestavují různé květy a celé kytice, dále se používaly také geometrické vzory, například hvězdice, ptáčci a také lidské figury. Často bývá k vidění také malba napodobující vzor vzácných dřev. Postupuje se tak, že se maluje vždy jen jednou barvou, ke které se pak už nevracíme. Napřed všechny květy (například červenou a modrou barvou), pak všechny listy a stonky (zelenou) a drobné dekorace, např. vázičky. Potom přijde na řadu stínování. To je obvykle dvojí, černou a bílou barvou, malba tak získá na plastičnosti. Na jednu stranu listů a květů se namaluje černá linka, na druhou bílá. Jednotlivá pole se orámují barevnou linkou, čímž se začistí přechod barev mezi polem a rámem. Motivy v polích není nutné nijak složitě vyměřovat, stačí mít nějakou představu a od ruky si naznačit umístění a tvar květů. Nejde o přesnost, malby na lidovém nábytku nejsou nikdy přesně symetrické ani příliš dokonalé. Často jsou také znatelné tahy štětce v tempeře. To se využvá například při malbě růžiček, kde kruhovým pohybem štětce vznikne plasticky vystouplý květ tak, že se hustá barva odtlačí k okraji. Tyto drobné nepřesnosti a nedokonalosti podtrhují krásu výrobků, které pak působí teplým lidským dojmem narozdíl od chladné strojové dokonalosti sériově vyráběného nábytku.
Nakonec je třeba malbu zafixovat, protože klihová tempera není odolná proti vodě ani otěru. Tu provádíme po úplném zaschnutí pomocí nátěru lněnou fermeží. Ta se vpije do barevné vrstvy a barvy tak získají tmavší a sytější odstín, jako by se rozzářily. Natírá se stětcem, po době cca 20 minut se přebytečná fermež, která se nevsákla, otře kusem staré látky. Fermež zasychá zhruba tři dny, pak je možné ještě výrobek převoskovat pomocí nábytkového vosku a vykartáčovat, aby byl povrch hladký a lesklý. Po této úpravě je barva odolná proti vlhkosti i otírání a nešpiní při doteku.
Nábytek často malovali obyčejní lidé, například truhláři a jejich manželky, na druhé straně existovaly ale i dílny zaměřené na nábytkovou malbu, které produkovaly mnohem složitější a propracovanější výrobky. Takové kusy se pak dědily po generace. Tyto dílny pak také obvykle tajily složení svých barev.
V něměcky mluvících zemích je v dnešní době populární tzv. Bauernmalerei ve smyslu hobby. Spočívá v malbě selských motivů převážně na stylový nábytek, ale i na jiné předměty, například talíře, kuchyňská prkénka, různé krabičky a dózičky a tak podobně. K malbě se používají akrylové barvy. Výrobkům se posléze dodává umělá patina, aby vypadaly staře.
Náš přístup je oproti tomu opačný. Snažíme se o objevování a dodržování původních postupů, ale výrobky uměle nezestařujeme, protože to považujeme za nepravdivé a nevkusné, i když se to zdá líbivé. Nechceme vyrábět repliky nebo napodobeniny, chceme, aby kusy které vyrobíme, byly takové, jak by je vyrobil řemeslník před sto nebo dvěma sty lety, čehož chceme dosahnou ne patinou, ale dodržením původních postupů a použitím původních nástrojů.
Malovaná skříň před opravou a po opravě.